super blog

ACHALTEKINSKÝ KŮŇ      

Tento kůň, řadící se k pouštním plemenům, se považuje za jedno z nejstarších a nejčistčích plemen na světě. Máme doklady o jeho chovu z doby před 3000 lety. Byl vyšlechtěn v pouštních oázách Turkménie. Po r. 1921 se chov soustředil na severní svahy Kopetdagu v okolí Ašchabadu. Dnes se chová v Turkmenistánu, Kazachstánu, uzbekistánu a Kyrgizstánu.

Je to štíhlý kůň vysoký asi 154 cm (klisny 152 cm), obvod hrudi měří 167 cm, obvod holeně 18,9 cm. Je nápadný vysoko nasazeným krkem neobvyklé délky a zvláštně nesenou hlavou - huba je nad úrovní kohoutku. Stavba těla se zásadně liší od ostatních plnokrevníků. Má vysoký kohoutek, strmou lopatku, mělký, poměrně úzký hrudní koš a nekorektní postoj nohou. Zadní nohy jsou obvykle šavlovité, přední jsou příliš sblížené. Pouštní původ prozrazuje tenká kůže, lesklá hedvábná srst, řídký hedvábný ohon a hříva. Kštice obvykle chybí, hříva někdy také. Nohy jsou suché, kopyta málá, strmá s velmi pevnou rohovinou. Zbarvení je ryzé, hnědé, plavé, vzácně bílé nebo černé. Srst má typicky kovový lesk. Je to neobyčejně vytrvalý, skromný a houževnatý kůň s dlouhou životností, ale s tvrdou, ohnivou povahou, těžko ovladatelný. Má drobný, tvrdý klus, zato cval je nádherně plynulý, bez otřesů a houpání, nemá na světě obdoby. Osvědčuje se na dlouhých tratích, méně už v drezurních a skokových soutěžích. Posloužil ke zlepšení chovu mnoha středoasijských plmen. Přikřížením anglického plnokrevníka získává lepší povahu a chody, ale ztrácí původní ráz. Nyní je chován i v ČR.

AMERICKÝ KLUSÁK

Původním zakladatelem tohoto plemene byl anglický plnokrevník Messenger, dovezený do Severní Ameriky r. 1788. Do chovu pak byli zařazeni i holandští klusáci, norfolkové (hřebec Bellfonder) a několik arabů. Plemeno značně ovlivnili i kanadští mimochodníci. V USA se totiž jinochod u klusáků cení daleko více než tzv. diagonální, tj. obvyklý chod. K nejvýznamnějším chovaným hřebcům patřil Hambletonian 10, narozený r. 1849, který sice nikdy v zápřeži nezávodil, ale měl ideální stavbu těla; potomci ji po něm spolehlivě dědili. V r. 1879 se začal užívat název standardbred, protože bylo rozhodnuto, že do plemenné knihy může být zapsán pouze kůň, který dosáhne na jednu míli předepsaného času: u normálních klusáků to byly 2 minuty a 30 sekund, u mimochodníků 2 minuty a 25 sekund. Díky tomuto výběru jsou američtí klusáci nejrychlejší na světě.                                                 

Americký klusák je nižší a delší než anglický, má poněkud hrubší hlavu, kohoutek nižší než záď, plec bezvadně a neobyčejně silně stavěnou a přestavenou záď mohutně osvalenou. Nohy jsou pevné a kopyta "ocelově tvrdá". Velikost se pohybuje kolem 155 cm, obvod hrudi měří asi 180 cm a obvod metakarpu je 19,5 - 20,5 dm. Hmotnost těla nemá přesáhnout 500 kg. Chod je velmi přímý, dlouhý a vydatný. Povoleny jsou všechny čisté barvy, nejčastěji se vyskytují hnědáci, vraníci a ryzáci. Americký klusák je kůň ryze sportovní. V Americe je klusácký sport neobyčejně oblíbený a tito koně se vyvářejí do celého světa; využívají se k zvyšování rychlosti jiných klusáckých plemen. V chovu se vše podřizuje výkonu, exteriér není při posuzování koně významný.

QUARTER                          

Jedno z nejstarších amerických plemen se začalo chovat na počátku 17. století ve Virginii, kam se dováželi koně španělští, berberští a jiní orientálci a křížili se s různými anglickými plemeny. Plnokrevník tedy ještě neexistoval. Brzy se zde vyvinul mohutně stavěný, svalnatý kůň, zdatný a velmi rychlý. Pracoval na polích i při dopravě dřeva, tahal povozy a pod sedlem se osvědčoval zvláště při práci s dobytkem. Ve volných chvílích pak bavil své majitele dostihem na čtvrt míle; podle toho dostal název quarter. Díky svým kvalitám se rozšířil po celém území USA a jako kovbojský kůň se stal nejpopulárnějším na světě. Jeho plemenná kniha má také největší počet zápisů. Quarter se kromě USA chová v dalších 40 státech všech kontinentů.

Sprinter mezi koňmi dosahuje výšky v kohoutku 145 až 163 cm a vyniká mohutnou plecí i zádí. Tělo je nejširší v místech kolenního kloubu. Krk je dosti dlouhý, pružný, nesmí být obloukovitý ani mít tukový hřeben. Kohoutek je vysoký a posunutý dozadu, hřeben silný, krátký, záď široká a hluboká. Velké oči na poměrně krátké hlavě stojí daleko od sebe, uši jsou pohyblivé. Hlava nasedá na krk v úhlu 45°. Žuchvy nesmějí být široké. Kupodivu štíhlé nohy jsou suché, čisté, mají velmi kvalitní klouby a krátké spěnky. Povolená je každá čistá barva, nejoblíbenější jsou ryzáci. Původně všestranný kůň se stal specialitou pro práci s dobytkem, protože má úžasný smysl pro rovnováhu, obratnost a cit se zacházení se zvířaty. Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační jízdy.

APALOOSA                  

Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jižní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés. Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitvě r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow.

Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění.

zbarvení:

Nejnápadnějším znakem, jímž se appaloosa liší od všech amerických plemen, bylo její neobvyklé skvrnité zbarvení, které se příliš často nevyskytovalo ani u španělských koní. Zprvu zřejmě převládaly drobné skvrnky, v Evropě označované jako tygr. V tomto případě jsou skvrny na bílém podkladě rozeseté víceméně pravidelně po celém těle. Toto zbarvení možná zdědil právě po appaloose americký pony. Později se však zbarvení měnilo, přibývalo ploch smíšené srsti a appaloosa se stávala výjimečnou. Vyhranilo se šest typů základního zbarvení. První tři jsou koně s podkladem jednobarevným, ať bělouši, hnědáci či ryzáci. Na jejich srsti jsou víceméně pravidelně rozptýleny skvrnky, dost nepravidelné u tygra, který se u appaloosy nazývá leopard. Skvrny jsou i na hlavě a na nohách až ke kopytu. Negativem je snowflake (sněhová vločka) nebo frost (jinovatka), drobné bílé kvítky na tmavém podkladě po celém těle. Poměrně vzácným zbarvením je raindrops (dešťové kapky); velké skvrny kapkovitého tvaru jsou rozmístěny hlavně na trupu koně, hlava a nohy jsou bílé. Základem dalších třech typů jsou tmaví koně se světlou zadní částí hřbetu a světlou zádí. Toto zbarvení se nazývá blanket (deka). Jednobarevná deka je bez dalšího označení. Deka s velkými skvrnymi je spotted blanket, prakticky nejoblíbenější typ. Nejsložitější typ blanketu je dark foreparts, kdy jsou na světlé zádi velké tmavé skvrny, kdežto tmavý předek může být drobně světle i tmavě skvrnitý.

ANDULSKÝ KŮŇ                          

Domovem tohoto vznosného koně jsou jižní oblasti španělska, hlavně Andalusie, kde byly středisky chovu Sevilla, Córdoba a Jerez de la Frontera. Španělsko bylo odedávna domovem koní jak dovážených z východního Středomoří, tak původních plemen. Také germánské kmeny Vandalů, Vizigótů a Alamanů prosluly v raném středověku chovem koní. Na tomto základě vzniklo po invazi muslimů zvláštní plemeno, andaluský kůň. V první vlně se do Španělska dostali hlavně berbeři, později maurové dováželi i vysoce ušlechtilé araby.

Andaluský kůň měří kolem 155 cm, může být i o 5 cm vyšší. Má výraznou hlavu, často s lehkým klabonosem, velké oči a pěkně utvářené uši. Silný, lehce klenutý krk s hřebenem je hrdě nesený, mohutné plece jsou kvalitní, hrudník hluboký, hřbet a bedra silné. Záď je oblá, ocas nízko nasazený, nohy čisté a štíhlé, s perfektními klouby. Hříva a ohon jsou přirozeně zvlněné, bohaté a dlouhé. Zbarvení je většinou bílé s příměsí jiné barvy, často s tmavou hřívou.

ARABSKÝ PLNOKREVNÍK

Přesné údaje o původu araba neexistují. Nepodařilo se ani prokázat, že by kdy na Arabském poloostrově žili divocí koně. Předpokládá se, že arab je potomkem koní dovezených ze starověké Persie nebo z okolních zemí. Prokazují to společné znaky s Kaspickým ponym a íránskými plemeny. Přibližně od 18. století př. n. l. chovali tyto koně beduíni. Až do 7. století n. l. se tito ušlechtilí pouštní koně chovali jen v Arábii a v blízkém okolí. Teprve s expanzí islámu se rozšířili do severní Afriky, západní Evropy a do jižní poloviny Asie. Tito kvalitní koně pak ovlivnili většinu ostatních plemen.

Arab se od jiných koní odlišuje stavbou kostry. Má jen 16 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů. Proto má kratší, jen jemně prohnutý hřbet, rovný kříž a vysoko nesený ocas. Krátká a jemná hlava má prohnutý (štičí) profil, mezi očima vyklenutý. Mimořádnou pohyblivost hlavy zaručuje "mitbach", pozvolné napojování hlavy na hrdlo. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, hříva a ohon jsou hedvábné. Štíhlé, dlouhé suché nohy mají bezvadné klouby, šikmé spěnky bez rousu a pěkně utvářená, zdravá a tvrdá kopyta. Kůže araba je velmi tenká, srst nízká, jemná a hladká. Chřípí je neobyčejně jemné, nozdry otevřené. Výška je povolena od 144 do 152 cm, může být i menší. Závisí totiž na původu, zejména na klimatu oblasti, odkud kůň pochází, a na kvalitě pastvy. Přílišná výška a hrubá stavba je pro araba největší vadou. Arab je výhradně jezdecký kůň, rychlý, vytrvalý, tvrdý, skromný a odolný. Má vynikající chody, zejména plavný, plynulý cval. Také jeho povaha je při ohnivém temperamentu výborná. Je pochopitelné, že se právě arab zasloužil o zlepšení nebo i vznik mnoha sportovních plemen. Čistokrevní arabi se podle arabské tradice dělí do pěti skupin podle pěti posvátných klisen Muhammadových. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan. Ač to znamená "černá antilopa", převládající zbarvení je hnědé. Saklaví je typ vynikající krásou a elegancí, vyznačuje se bílou barvou. Méně úhledný, kostnatý Muniqui vyniká rychlostí a vytrvalostí a dospívá nejrychleji z arabů. Většinou jsou to ryzáci. Hamdani jsou nejmohutnější, klidní a mírní vytrvalci. Také příslušníci skupiny Hadban jsou mohutnější, ale jsou velmi rychlí.

Araby si oblíbil Napoleon. Jeho oblíbencem byl kůň Marengo, na kterém jel i do své poslední bitvy u Waterloo (1815). Napoleon dával přednost běloušům a měl vlastní chov bílých arabů. Velmi se zaslužil o zařazení arabů do národních francouzských chovů.

CONNEMARSKÝ KŮŇ          

Je to jediné ryze irské plemeno a pochází za západního Irska, z oblasti zvané Chonnacht, anglicky Connaught, starším jménem Connemara. Jeho předky byli poníci podobní highlandským, po ztroskotání španělského loďstva Armada v r. 1588 křížení s berbery a andalusany, kteří se z lodí zachránili. Výsledkem byl dnes již vymřelý irský hobby. Ten se dále křížil s dovezenými araby a s menšími plnokrevníky, a tak vznikl z původního houževnatého poníka velmi elegantní jezdecký pony. Začátkem tohoto století byl connemara ohrožen vyhynutím, a proto se v r. 1923 ustavila společnost chovatelů tohoto plemene v Irsku a v r. 1947 také v Anglii. Plemenná kniha však vznikla dřív, první zápis (Cannon Ball) je z r. 1904.

Connemara měří 132 až 145 cm a je velmi souladný. Má malou hlavu s rovným profilem, velkýma výraznýma očima a krátkými vztyčenými boltci. Krk je mimořádně dlouhý a elegantní, plec správně utvářená a kohoutek dost výrazný. Má stavbu vynikajícího jezdeckého koně a skokana. Štíhlé suché nohy mají obvod holení 17 až 20 cm. Velmi hluboký trup celkový vzhled neruší. Zbarvení bylo původně plavé, dnes převládají bělouši různých typů, povolena je i smíšená srst (rezaví bělouši), ne však strakatá. Vzácnější jsou vraníci a hnědáci. Povaha je poddajná. Odedávna sloužil jako jezdecký kůň a soumar, byl mimořádně otužilý a skromný. Dnes pracuje v zemědělství a jako jízdní kůň pro děti i dospělé. Křížením s plnokrevníky se získávají závodní koně pro crosscountry a skokové soutěže. Přispěl ke vzniku irského huntera.

BERBERSKÝ KŮŇ          

Berber pochází ze severní Afriky, z Maroka, Alžírska a Tuniska. Pravděpodobně je potomkem starověkých numidských koní, kteří sedlali už Kartaginci. Tito pouštní koně nebyli potomky divokých předků, kteří podle některých odborníků přešli z Iberského poloostrova v předhistorických dobách, ale směsí domácích koní z Egypta, Fénicie, Řecka a snad i ze Španělska, odkud přišli na konci starověku s Vandaly. Od 8. století n. l. se křížili s araby, ale přesto si uchovali původní znaky. Vyváželi se do západní Evropy a stali se předky koní andaluských.

Mimořádně skromný a odolný berber má úzkou lebku s výrazným klabonosem, poměrně krátký, silný krk, velmi silný hřbet s poněkud vyvýšeným křížem, strmou záď a nízko nasazený ocas. Ploché plece jsou někdy i strmé, ale pohyb je přesto dobrý. Původní horský typ, používaný elitní spahijskou jízdou, měří v kohoutku 145-155 cm, pobřežní araboberber je 155-165 cm vysoký. Hrudník bývá dostatečně hluboký, nohy dlouhé a silné, i když ne vždy bezvadné, spěnky bývají strmé. Holeň má obvod 18-52 cm. Původně byli berbeři vraníci, tmaví hnědáci nebo hnědáci, po přikřížení arabů se objevili i bělouši. Berber je velmi rychlý a vytrvalý, má dobrou, učenlivou povahu a je ovladatelný, odvážný a tvrdý. Je to typický kůň pouštních a horských kočovníků, a proto dokáže žít z nepatrného množství málo hodnotné píce a přitom celý den chodit pod sedlem. Výborně snáší vedro, nevadí mu střelba ani hluk a má lepší orientační smysl než jiní koně. Je vytrvalý v těžkém terénu.

CAMARGSKÝ KŮŇ       

Zajímavý bílý kůň z delty Rhôny je nejvýraznějším představitelem volně žijících koní, kteří nejsou skutečnými divokými koňmi, ale ani vyšlechtěným plemenem. Tito koně nepochybně pocházejí z předků, kteří byli domácími koňmi. Avšak život ve volné přírodě a bezprostřední působení tvrdých podn´mínek natolik ovlivnily jejich vzhled a povahu, že se už nepodobají svým zdomácnělým předkům a v mnohém se vrátili ke způsobu života divokých koní. ˇ6ivot ve stálém nebezpečí a často i v nepřízni podnebí jim dodal mimořádné vlastnosti, které člověk velmi oceňuje. O stádech koní žijících v oblasti Camargue na západ od ústí Rhôny na jihu Francie máme zprávy už od starověku. Základem stáda byli nepochybně koně místního původu, chovaní Kelty. Brzy se k nim přiřadili uprchlíci z římských táborů ve válce galské a z kupeckých karavan. Po pádu říše římské a po arabské invazi se uplatnili koně berberského původu a v následujících staletích nejrůznější další prvky. To všechno se však rozplynulo v úžasně vyváženém a krutými podmínkami prověřeném celku. V r. 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o rozloze 150 km čterečních. V deltě Rhôny se koně chovají polodivoce ve stádech o 40 až 50 zvířatech, zvaných manadas. Přírůstky se každoročně označují výžehem.

Camargský kůň má "barvu mořské pěny", je to bělouš s jemnou srstí a bohatou hřívou i ohonem. Je 135 až 145 cm vysoký s dost hrubým profilem, občas se objevuje i mírný klabonos. Hlava je dosti dlouhá a pěkná, dojem kazí velmi silné žuchvy. Oči jsou velké a výrazné, krátké uši velmi pohyblivé. Krátký krk nasedá na strmé plece, kohoutek je plochý, hrudník velmi hluboký, hřbet a bedra jsou nápadně silná. Záď je svalnatá a silná, ocas nízko nasazený, kopyta jsou široká, přizpůsobena pohybu v bažinatém terénu; zpravidla se nekovou. Kůň má vrozené vlohy k práci s býky, kteří se chovají k zápasům. Dnes slouží i k rekreační jízdě turistů.

CLEVELANDSKÝ HNĚDÁK

Na rozdíl od mnoha amerických měst stejného jména, která na mapě snadno najdeme, malé anglické hrabství Cleveland (střediskem je Midlesbrough) se krčí mezi Severním Yorkshirem a Durhamem. Tam a na severoyorkshirské pahorkatině, příznačně nazývané moors (blata), se ve středověku chovali hnědí soumaři jako "kupečtí koně" (Chapman horse). Koncem 17. století je ovlivnili andalusané a berbeři a nakonec i anglický plnokrevník. Tak vznikl silný, výkonný a všestranný pracovní kůň pěkného zevnějšku, clevelandský hnědák. Používal se k jízdě, zvláště jako hunter, protože dobře skákal, ale byl to také výborný karosiér. Teprve v 18. století, za Jiřího II., ho nahradili yorkshirští kočároví koně, kříženci clevelanda s plnokrevníkem. Cleveland se uchoval jen díky svým pracovním kvalitám a odolnosti. Dnes se chová hlavně jako sportovní kůň a hunter, především se uplatňují clevelandští polokrevníci, kříženci s plnokrevníkem.

Cleveland je mohutný, ale velmi pohyblivý, i když nepříliš rychlý. Profil je mírně klabonosý, krk a plece mohutné, kohoutek výrazný, ale hřbet někdy dost měkký. Záď je dlouhá a široká, suché a čisté nohy jsou silné a bezvadné, osvědčené na těžké jílovité půdě. Cleveland je plodný a dlouhověký, velmi ochotný a pracovitý. Jeho chod je lehký, volný, rytmický a vytrvalý, zejména klus je vynikající. Je 163-168 cm vysoký a musí to být vždy hnědák bez bílých znaků, s černýma nohama a s tmavými, pevnými kopyty. Je to vynikající tažný kůň, kdysi kočárový a poštovní. Dnes se osvědčuje při vozatajských soutěžích, honebním ježdění, při terénních a distančních jízdách. Dobře skáče.

DALESKÝ PONY

Tento originální severoanglický pony pochází z Yorkshiru, z východních svahů Pennin. Odedávna je známý silou a spolehlivostí. Jako soumaři nosili tito koníci až 100 kg těžká břemena, pracovali v uhelných dolech i v dopravě. Chov ovlivnil proslulý klusák, velšský kob jménem Comet, po němž mají dodnes tito poníci vynikající klus. Do chovu byli zavedeni i clydesdalové, ale jejich vliv již vymizel. V roce 1950 byl daleský pony blízko vymření, zachránili ho předpoklady pro jízdní turistiku a terénní jízdu.            

Je 140 až 144 cm vysoký, tedy o poznání vyšší než jeho blízký příbuzný fell. Většinou je to vraník nebo tmavý hnědák. Dosti dlouhá hlava je mezi očima široká a má pohyblivé chřípí a malé zahrocené uši. Hříva a ohon jsou velmi bohaté, na nohách je dlouhý a hustý rous, zčásti kryjící i kopyto. Ty jsou dědictvím po těžším západním koni, který se považuje za předka chladnokrevníků. Tato prodloužená srst může být buď jen na patce, nebo může krýt celou spěnku i dolní část holení. Stavba je robustní, hřbet poněkud delší, záď mohutná a svalnatá, působí dojmem velké síly. Bílé znaky, které prozrazují vliv clydesdala, jsou nežádoucí. Povolena je jen malá bílá hvězda na hlavě a bílá korunka nebo patka na nohách. Povahy je klidné, vnímavé, snadno se ovládá. Byl to vynikající pracovní kůň, skromný, vytrvalý, ochotný a na svou velikost mimořádně silný. Vyniká taky dobrým zdravím a odolností, což ho předurčuje k jízdní turistice i na dlouhých trasách. Proto slouží hlavně k rekreačním cestám.

DARTMOORSKÝ PONY

Původní neušlechtilý koník z dartmoorských blat, příbuzní vyhynulým anglickým poníkům různých typů, byl zušlechtěn klusáky, kobi, velši, arabi i malými plnokrevníky. Z původně nevzhledného, ale otužilého pracovníka vznikl jezdecký pony. V letech 1941-43 byli na vyhynutí, registrovaní byli jen dva hřebci a 12 klisen. Byl však zachráněn a dnes je to oblíbený sportovní kůň.

Je nejvýše 124 cm vysoký a má velmi souladnou stavbu těla. Hlava je malá, jemná, s malými, velmi pohyblivými boltci. Krk je dlouhý a silný, plec výborná a bedra i zadní nohy velmi dobré. Chod je dlouhý, nízký a úsporný. Zbarvením jsou hnědáci nebo vraníci. Kdysi pracovní kůň dnes slouží pouze jako jezdecký. Zvlášť výkonní jsou kříženci s anglickým plnokrevníkem

EXMOORSKÝ PONY

Tento koník je považován za nejstarší britské plemeno a za potomka proslulých keltských koní, kteří v době římské nadvlády tahali válečné vozy. Nekteří odborníci ho dokonce považují za nejčistšího potomka tarpana. Proti ostatním plemenům koní má jednu zvláštnost - sedmou stoličku. Exmoor žil po staletí izolovaně ve stelnojmené oblasti na poloostrově Cornwall v jihozápadní Anglii. V této pahorkatině přežívá i tuhé zimy s množstvím sněhu. Exmoorská blata jsou národním parkem a exmoorský pony se tam chová čistokrevně. V 19. století se toto plemeno "zlepšovalo" španělskou krví, ale stopy tohoto vlivu již vymizely.

Je to nevysoký v kohoutku 115 až 125 cm vysoký pony hnědé nebo plavé barvy s typickou moučnou hubou, tj. malé světlé, skoro bílé chřípí a brada, nozdry jsou naopak tmavé. Někdy se světlá barva objevuje i na břiše a na vnitřní straně stehen. Koník má hezkou hlavu s vystupujícíma "žabíma" očima a s krátkými, tlustými boltci. Krk je krátký a silný, hrudník hluboký, hřbet bedra a záď mohutné a oblé. Suché nohy jsou čisté, holeně krátké, kopyta pěkná a tvrdá. Nosní dutiny má prodloužené, hřívu a ohon bohaté a chody výborné. Je to dobrý skokan. Čistokrevný exmoorský pony žije volně na blatech, jen jednou ročně se koně schánějí ke značkování a kontrole. Hříbata se označují výžehem ve tvaru hvězdy a číslem. Poníci chovaní mimo národní park se osvědčují jako jezdečtí koně pro děti. Jsou velmi inteligentní. V chovu se ovšem jejich původní ráz stírá a je nutno ho stále osvěžovat originálními poníky, aby si uchovali nepromokavou srst a další znaky.

FALABELLA

Toto miniaturní plemeno je výsledkem soukromé iniciativy. Argentinský chovatel Julio Caesar Falabella, majitel statku Recreo de Roca, vyšlechtil na základě shetlandských ponyů a velmi malého plnokrevníka plemeno, které vypadá jako miniatura velkého koně. Přesný původ těchto koní nebyl nikdy zveřejněn, ale je jisté, že se na jejich vzniku podílela příbuzenská plemenitba.

Výška falabelly nesmí v kohoutku přesahovat 76 cm, menší jedinci jsou cennější. Hlava nemá mít typické znaky poníka a má být přiměřená k tělu. Krk bývá dostatečně dlouhý, plec silná, ale záď slabší. Zadní nohy mívají sblížená hlezna, přední někdy náběh k "modlení", holeně se poněkud rozbíhají. Kopyta jsou úhledná, dosti tvrdá, často se však objevuje náběh k těsnému, tj. příliš úzkému kopytu. Srst je hedvábná, bez podsady, hříva a ohon jsou nápadně bohaté a husté. Na spěnkách nesmí být ani náznak rousu. Odolnost těchto koníků je menší než u poníků, a proto potřebují soustavnou péči a v chovu velkou důslednost při odstraňování dědičných vad. U těchto minikoní jsou povoleny všechny typy zbarvení kromě strakáčů. V poslední době je nejžádanější zbarvení typu appaloosa, zejména spotted blanket, leopard a dark foreparts. Povahově je falabella velmi příjemná a inteligentní. Koník o hmotnosti kolem 20 kg se přirozeně neuplatní jako jezdecký kůň ani pro malé děti. Používá se v lehkém zápřahu do vozíků, které slouží spíše jako hračky. Jinak je to společenské plemeno, chované jako pet (mazlíček), po narození váží 6 kg. Potřebuje teplé ustájení.

FELLSKÝ PONY

Předky fellského poníka bili nepochybně drobní koně severského typu, chovaní už Kelty. Ti byli poměrně brzy ovlivněni černým fríským chladnokrevníkem, kterého údajně dovezli do Británie již římané. Ovšem i ve středověku se zušlechtění frísové dováželi do všech zemí severní Evropy. Později do chovu zasáhl již vymřelý galloway, rychlý skotský kůň. Patrně po něm zdědil fellský pony příslovečnou tvrdost, rychlost a skvělý klus.      

Standard klade důraz především na konstituci a pracovní schopnosti. Přesto má pony malou, poměrně ušlechtilou a úhlednou hlavu s rovným profilem a velkými nozdrami a jemné žuchvy. Krk je poměrně dlouhý, hlava vysoko nesená. Plec je kvalitní, se šikmou lopatkou, trup svalnatý s dobře klenutými žebry a silnými bedry. Záď je poněkud skloněná, ohon bohatý, dobře nesený, hříva je hustá a kštice bohatá, nepřistřihují se. Silné nohy mají na spěnkách a holeních bohatý jemný rous. Obvod holeně nemá mít méně než 20 cm. Okrouhlá kopyta mají tvrdou modročernou rohovinu. Fellští poníci jsou většinou vraníci nebo tmaví hnědáci, zřídka bělouši. Bílé znaky jsou nežádoucí. Výška nesmí přesáhnout 143 cm. Fellští poníci mají živou povahu, jsou učenliví a ovladatelní. Vynikající je hladký klus, jímž urazí bez zastávky desítky mil. Zvlášť se oceňuje jejich vytrvalost a neúnavnost v práci i pod sedlem. Jejich domov, Cumberland a Westmoreland, jsou kraje neschůdné, a proto byli soumary a jezdeckými koňmi. Dnes se osvědčují i v lehkém tahu a jejich kříženci jsou vyhledávanými jezdeckými koňmi.

FJORDSKÝ KŮŇ       

Tento původní skandinávský kůň se považuje za potomka tarpana. Hlavním střediskem jeho chovu je západní část Norska, význačné zejména fjordy, podle nichž kůň dostal jméno. Toto starobylé plemeno chovali již Vikingové jako válečné koně, jehož obrazy se zachovaly i na runových kamenech. S Vikingy se dostal do Velké Británie i na Island a značně ovlivnil tamní plemena. Dodnes je oblíbený v západní Evropě.

Je to nezaměnitelný typ, poměrně ušlechtilejší než jiní severští koně, má úhlednou širokou hlavu s rovným profilem a malýma ušima, jen žuchvy jsou příliš mohutné. Má obdélníkový formát, při výšce 132 až 145 cm je dlouhý asi 140 až 150 cm. Má krátký svalnatý krk, Téměř neznatelný kohoutek, zaoblený, dobře osvalený trup a široká prsa. Vynikající jsou krátké silné nohy s dobře utvářenými tvrdými kopyty. Typické je plavé zbarvení s výrazným úhořím pruhem na hřbetě a zebrování na nohách. Hříva a ocas jsou ve středním pásu černé, po stranách bílé, což je výjimečný znak. Aby dvoubarevná hříva vynikla, přistřihuje se stupňovitě. Fjordling je univerzální pracovní kůň, skromný, silný a výkonný. Osvědčil se v zemědělství i lesnictví, jako soumar i v zápřeži. Dobře chodí i pod sedlem, ačkoli má poněkud drobivý, nepříjemný chod. Je inteligentní a osvědčuje se v soutěžích. Má odvahu a v těžkém terénu vyniká obratností a jistým krokem. Užívá se k zlepšení pracovních schopností jiných plemen. V ČSR byl křížen s huculem (tzv. fjordhucul) pro lesní práce. nyní se z Norska hojně vyváží.

HAFLING

Základem tohoto plemene byli původní malí alpští koníci z jižního Tyrolska a z oblasti kolem Meranu a Bolzana. V okolí Hafflingenu v Ötzalských Alpách byl za použití orientálních hřebců, získaných v dobách tureckých válek, a noriků či snad i freibergerů vyšlechtěn malý kůň s mimořádným smyslem pro práci ve vysokém terénu. Původní těžcí alpští koně již vyhynuli.

Moderní haflingové mají v rodokmenu araba jménem El Bedavi. V kohoutku měří 134 až 142 cm, koně znovu křížení s arabem až 145 cm. Formát je obdélníkový, hřbet dlouhý 137 až 150 cm, obvod hrudi měří měří kolem 172 cm a holení 18 cm. Zbarvení je vždy ryzé nebo izabelové, typická je velmi hustá, bohatá zvlněná hříva a ohon plavé nebo stříbrné barvy. Hlava s velkýma očima a malými ušima sice není klasická, ale je velmi úhledná. Nohy jsou zdravé, korektní, záď silná a kopyta vynikají kvalitou. Chody jsou volné, krok dlouhý, v horském terénu velmi jistý. Nejlepší hřebčíny označují svůj odchov výžehem ve tvaru protěže a s písmenem Huprostřed. Předkové haflinga zdědili vlastnosti horských tarpanů a uchovali si je jako předpoklad pro práci v horách. Chov na pastvinách upevňuje zdraví koně, takže mají vynikající srdce, plíce a skvělou kondici. Původně byli všestranní, sloužili jako soumaři, k jízdě i k lehkému tahu. Uplatňovali se v lesnictví i v armádě. Také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně. Dodnes je toto plemeno populární v Rakosku, Německu, ve Švýcarsku a v Itálii. Dováží se i do ČR, ale jeho chov zde se soustřeďuje pouze na malých farmách a rančích.

HANNOVERSKÝ TEPLOKREVNÍK

Patří k nejstarším teplokrevným plemenům v Německu. Jeho chov vznikl v r. 1735v Celle nedaleko Hannoveru zásluhou hannoverského kurfiřta a druhého anglického krále z hannoverské dynastie, Jiřího II. V Celle se původně chovali slavné isabely, místní koně zušlechtění andalusany a araby, proslulí královští karosiéři. Později je nahradili windsorští bělouši a v Celle se začali užívat hřebci holštýnští, převážně vraníci, meklenburští a angličtí plnokrevníci a nakonec i koně trakénští. Tak vznikl dobrý jezdecký kůň hlavně pro armádu, ale také k lehčím pracím v zemědělství a k tahu. Po druhé světové válce však už o tyto služby nebyl zájem, a tak byl hannoverský kůň dále zušlechtěn anglickou krví. Stal se špičkovým jezdeckým koněm, oceňovaným zvlášť pro ochotu, učenlivost a skokové schopnosti. Uplatnil se v chovech po celé Evropě. 

Je to masivní vznosný kůň o výšce 165 až 175 cm. Obvod hrudi měří něco přes dva metry, obvod holeně přes 21 cm a hmotnost přesahuje 600 kg. Je to velmi úhledný kůň, i když je na některých jedincích patrné dědictví po tažných předcích. Hlava je někdy těžší, profil je rovný, oči výrazné, krk dlouhý a elegantní, kohoutek výrazný a hřeb silný. Typická je velmi svalnatá záď s nápadně plochým křížem a dost vysoko nasazeným ocasem. Nohy jsou silné, kostnaté, s dobrými, výraznými klouby. Chody má energické a pružné. Kopyta má pěkně utvářená, spěnky krátké a nízké, pružný hlezení kloub. Vyniká jako drezurní kůň a skokan. Dnes slouží hlavně jako jezdecký kůň, zejména ve skokových soutěžích, ale osvědčuje se dál v lehkém zemědělství a v tahu. Bývají to hlavně hnědáci a ryzáci.

HUCUL                      

Někteří odborníci řadí hucula k severským plemenům poníků, jiní k tarpanovitým. Je to však zřejmě původní plemeno z východních Karpat a má tedy blízko k lesním tarpanům. Postupně se pak křížil s koňmi z okolních nížin a vzácně i s orientálními plemeny, takže se původní ráz poněkud setřel.

Hucul je v průměru 136 cm vysoký (klisna menší), dlouhý 142 cm a obvod holeně kolem 20 cm. Pevně stavěný koník se silnou kostrou má hrubší hlavu s rovným, vzácně klabonosým profilem na krátkém, svalnatém, dost vysoko nasazeném krku. Kohoutek je nižší, hřbet pevný. Nízko nasazený ocas je dlouhý a dost bohatý, hříva a kštice jsou husté. Nohy mají výrazné klouby, zadní bývají šavlovité. Zbarvení bylo původně šedé nebo plavé, dnes převládají hnědáci. Bílé znaky prozrazují cizí vlivy. Je dlouhověký, skromný, velmi odolný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Kdysi se po celý rok choval na pastvinách a přikrmoval se zřídka. Původně všestranný kůň k jízdě, nosič a soumar, vhodný do lehčího zápřahu a k méně namáhavé polní práci. Později se osvědčil pro potřeby armády a nakonec při přibližování dřeva, pro větší mohutnost se křížil s norikem a fjordským koněm. Dnes se pro tyto účely nevyužívá, hodí se k turistické jízdě, výcviku dětí a k léčebným účelům. Šlechtitelský chov je v Topolčiankách (Slovensko), chová se i v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině. U nás jsou chovatelské kluby.

ISLANDSKÝ KŮŇ   

Drsný ostrov Island se stal domovem koní teprve po roce 871 n. l., kdy se tam usadili norští vystěhovalci. Ti přivezli norské poníky a fjordlingy a postupně se na ostrov dostávali i koně ze Skotska, Irska a z ostrova Man. Byli to vesvěs malí koně severského typu. Z jejich směsy vznikl islandský kůň. Od roku 930, kdy byl dovoz cizích koní na ostrov zakázán, se chová v čisté formě. Podle rozměrů je to pony, ale Islanďané ho důsledně označují jako koně a velmi si ho cení v práci i ve sportu.

Islandský kůň měří v kohoutku 125 až 135 cm, ale může být i větší. Dosti velká, hrubá hlava má silné žuchvy. Tělo je krátké, zavalité, silné nohy mají krátké holeně a vynikající kopyta. Velmi hluboká hruď měří v obvodu přes 150 cm. Kštice, ocas a hříva jsou bohaté a husté, srst je tvrdá, v zimě huňatá s mimořádně teplou podsadou. Barva je libovolná, původní je šedá a plavá. V poslední době se věnuje větší pozornost výběru barvy, je uznáno 15 typů a kombinací. Asi polovina islandských koní se chová po celý rok volně, v zimě se přikrmují i rybami. Jsou úžasně otužilí a zdatní, mají vynikající orientační smysl, skvělý zrak a jistý pohyb v terénu. Prosluli svým mimochodem, zejména rychlým "toltem", který se uplatňuje na závodech. Islandský kůň je všestranný, vhodný ke každé práci, ale chová se i pro maso. Na jeho schopnostech bylo postaveno celé hospodářství ostrova. Dnes se uplatňuje ve sportu, zejména na dostizích. Proto se věnuje celá pozornost chodům. Hodí se i k drezuře, teréním a turistickým jízdám. Zřídka se vyváží.

KABARDINSKÝ KŮŇ

Je jako plemeno připomínán už v 16. století. V 17. století se stal proslulým nejprve ve státech sousedících s Kavkazem (Rusko), ale později ještě dál, až se stal dokonce nejlepším horským koněm někdejšího SSSR. Tito koně měli pozoruhodnou schopnost překonávat strmé horské průsmyky. Měli také neomylný orientační smysl, díky kterému mohli pokračovat v cestě i potmě nebo za husté horské mlhy. Plemeno je přirozeně houževnaté i odolné a jako mnoho asijských plemen úžasně vytrvalé. Během závodu v roce 1935 a 1936 při cestě kolem Kavkazu urazili kabardinci 3000 km za 37 dní při špatném počasí.

Takový výkon nebyl zaznamenán u žádného jiného plemene. Během ruské revoluce v roce 1917 bylo mnoho kabardinských koní ztraceno. Ovšem již v roce 1920 se v hřebčínech Kabardin-Balkar a Karačajevsko-čerkeském začalo pracovat na záchraně a zušlechtění plemene.Následkem toho byl odchován silnější typ,vhodnější pro zemědělství a také pro armádu. Kabardinský kůň byl zušlechtěn a dosáhl větších rozměrů díky mohutnému přílivu krve perských, arabských a turkmenských koní. Kabardinec má silnou stavbu, robustní trup a suché nohy. Chody jsou energické a vysoké. Úhrnem lze říci, že není rychlý, ale má hladký krok a také klus i cval jsou lehké a příjemné. Nejlepší kabardinci pocházejí z hřebčínů Malokaračajevského a Malkina (Rusko).

KATHIAWARI         

Originální indické plemeno nese jméno svého domova, poloostrova Káthiávár ve státě Gudžarát na severozápadě Indie. Jeho předky byli místní malí, velmi skromní koníci, zušlechtění krví arabů. Ti se do Indie dostávali zejména při ztroskotání arabských lodí přepravujících koně na východní trhy. Nebyli to přirozeně plnokrevníci z význačných chovů, ale i tak dodali původně malým, jen 130 cm vysokým, nevzhledným místním koním ušlechtilejší vzhled a kvalitnější chody, aniž by došlo ke ztrátě původní tvrdosti.

Kathiawarský pony nese tento název vlastně neprávem, protože bývá vysoký 140 - 150 cm, někdy i více. Jeho nejnápadnějším znakem je utváření ušních boltců. Jsou poměrně dlouhé, neobyčejně pohyblivé, jejich špičky jsou stočeny dovnitř a nad temenem se dotýkají. Hlava je delší než u araba, profil je obyčejně rovný, ale čelo široké a velké oči vystouplé. Trup je poměrně dlouhý, nohy dosti vysoké, suché, zadní mívají šavlovitý postoj. Malá kopyta jsou velmi pevná, obejdou se bez podkov. Zbarvení je velmi rozmanité, běžní jsou hnědáci, ryzáci i vraníci, ale mohou být i strakáči, bělouši nebo krémoví. Povaha je nevyrovnaná, někteří koně jsou příliš temperamentní a lekaví. Všichni však vynikají odolností a vytrvalostí a jsou skromní jako koza. Kathiawari sloužil původně jako všestranný, především jízdní kůň a rozšířil se po celé Indii. V poslední době se těší velké pozornosti jako cenné domácí plemeno. Slouží k reprezentaci v indické armádě a při různých slavnostech, kdy v malebných ozdobách vypadají zajímavě.

KNABSTRUPSKÝ KŮŇ

Zajímavě skvrnitý dánský kůň, pojmenovaný podle velkostatku, kde vznikl, není příliš starobylý. Za napoleonských válek, tedy na počátku minulého století, koupil dánský řezník Flaebe od španělského důstojníka klisnu, které se začalo říkat Flaebehoppen. Řezník ji prodal soudci Lunnovi a ten ji dal nakrýt frederiksborským hřebcem. Potomci byli drobnější než frederiksborgové, ale uchovali si nápadné skvrnité zbarvení po matce, běžné u španělských koní až do 19. století. Původní knabstrup byl tygr, bělouš s nepravidelnými, nejčastěji hnědými skvrnami. Po španělské matce zdědil ještě klabonos, mohutný kratší krk, strmější lopatku a mocnou svalnatou záď. Byl to kůň výkonný, ale neúhledný, a tak byl dále šlechtěn. Dnešní typ se postavou i zbarvením podobá spíš appaloose.

V kohoutku měří kolem 155 cm a má mnohem jemnější hlavu s rovným profilem, čímž se liší od původního typu. Výrazné oko má podobně jako u appaloosy dobře viditelné bělmo. Kohoutek je výrazný (to jeho předek neměl), hřbet svalnatý a silný. Krk je delší, štíhlý, hříva a ohon jsou velmi řídké, záď zaoblená, mocná, zadní nohy silné, s výraznými hlezny. Kopyta jsou dost plochá, rohovina často pruhovaná. Skvrnění má zasahovat až ke kopytu a má být co nejvýraznější. Většinou už nebývá čisté, srst je obvykle smíšená. Knabstrup má výbornou povahu, zakladatelka plemene proslula učenlivostí a ovladatelností. Původně to byl kůň vysloveně pracovní. Moderní typ si zachoval učenlivost i ochotu k práci, ale používá se jako jezdecký kůň a také pro cirkusovou drezúru.

KŮŇ PŘEVALSKÉHO

Poslední divoký kůň-kertag, snad ještě žije v pustinách Mongolska, v poušti Gobi a v pohraničních horách severní Číny. Ještě před tisíci lety se vyskytoval v celém stepním pásmu východní a střední Asie. Jeho ústup zavinil lov, ale hlavně pastevci, kteří potřebovali vodu a pastvu pro vlastní stáda. Divoký kůň byl již před desítkami tisíc let lovnou zvěří pračlověka, který zanechal jeho portréty na stěnách jeskyní. Ovšem portréty "převaláků" z západoevropských nalezišť patří podle názoru odborníků velmi podobnému, na konci doby ledové vyhynulému koni sprašovému (E. germanicius).

Kůň Převalského je robustní, 125-145 cm vysoký, s nápadně velkou hlavou. V letní srsti je tmavě plavý až červenohnědý, v zimě mnohem světlejší. o hřbetě se mu táhne černý "úhoří pruh". Nohy, krátká stojatá hříva a ocas jsou tmavé až černé, zebrování na nohách není pravidlem. Dlouhé žíně jsou jen po stranách ocasu, ne dokola jako u domácích koní. Zimní srst je nápadně dlouhá a hustá, na nohách prodloužená v malý rous, na lících u hřebců licousy. Pouštní typy kertaga byly drobné, zvířata z chladných hor byla vyšší, silnější a měla i odlišnou barvu. Kertagové žijí v rodinných skupinách, tabunech, ovládaných jedním dospělým hřebcem. Hřebec stádo chrání, vůdčí roly má nejstarší klisna. Tabuny se pak volně sdružují do větších stád. Koně mají své domovské území, které značkují trusem a močí. Kůň Převalského byl vyhuben, nepatrné zbytky žijí skrytě. O záchranu druhu se postaraly zoologické zahrady a ochranáři, kteří nyní usilují o vysazení kertaga zpět do přírody v Mongolsku.

LIPICKÝ KŮŇ

Hřebčín v Lipici, ležící severně od Terstu, byl založen r. 1580, a to stejně jako o rok starší hřebčín kladrubský pro potřeby habsburské monarchie. Na počátku byli dovezeni španělští koně, 9 hřebců a 25 klisen, později, tj. koncem 18. století, byli do chovu zavedeni neapolitáni a kladrubáci a začátkem 19. století i arabi (siglavi). Pokus o zušlechtění arabskou a později i anglickou krví se nepodařil, protože koně ztráceli svůj typický vysoký chod, nezbytný pro uplatnění ve španělské škole. Proto se dodnes chovají původní typy - Maestoso a Favory po kladrubácích a Conversano a Neapolitano po italských předcích. Lipicán je kůň reprezentační, byl určen pro vídeňskou šlechtickou jízdárnu a tam se uplatňuje dodnes. Pro tyto účely však dnes chová lipicány menší postavy hřebčín v Piberu u Štýrského Hradce (Rakousko). Větší typ lipicána se osvědčil v armádě, v zápřeži i jako kůň pracovní.

Menší typ měří v kohoutku 154-165 cm, u nás chovaný měří až 168 cm. Hmotnost se pohybuje kolem 550 kg. Velmi pěkná hlava má většinou rovný profil, ale může mít i lehký klabonos. Lopatka je strmá, což v tomto případě není chyba, protože podmiňuje vysoký chod. Trup je hluboký, dobře osvalený, nohy kratší, silné, kopyto pevné. Ocas je vysoko nasazený i nesený, hedvábný. Kůň není příliš rychlý, ale je velmi obratný a učenlivý, všestranný. Převládají bělouši, a to vybělující, hříbata jsou hnědá nebo černá. Asi 20% lipicánů jsou vraníci nebo hnědáci.

LUSITÁNSKÝ KŮŇ

Tento portugalský kůň je poněkud záhadný. Nepochybně je spřízněn s andalusanem, ale základem chovu byl patrně garrano nebo jiný domácí typ koně. Zevnějšek i chody nakonec výrazně ovlivnilo přikřížení araba. V Portugalsku se chová řadu století a osvědčil se jako velmi ochotný, čilý a inteligentní kůň.

V kohoutku měří 153-163 cm a má nápadně dlouhé nohy. Ramenní kost a lopatka jsou velmi strmé, ale tuto anatomickou vadu vyvažují svalnaté,dobře utvářené plece. Hlava je malá, jemná s rovným profilem, malýma ušima a živým výrazem. Čelisti jsou jemné. Vysoko nasazený krk je silný a kratší než u andalusana. Hruď je mělčí, což zesiluje dojem "nohatosti" koně. Hřbet je krátký, bedra silná, záď poněkud skloněná, ale mohutná. Hříva a ohon jsou bohaté a zvlněné, ocas je nízko nasazený. Nohy jsou hladké a suché, chody jsou méně okázalé než u španělských koní, ale vydatné a přesné. Jsou to koně obratní, pohybliví, neobyčejně učenliví, pracovití a ochotní. Cvičí se pro býčí zápasy. Chovají se často v barvě bílé, ale povoleny jsou i jiné barvy, jen strakáči ne. Ani bílé znaky nejsou žádoucí. Lusitano je univerzální jezdecký kůň. I dnes ještě slouží rejoneadorům (portugalským zápasníkům s býky) v aréně. Hodí se však pro vysokou školu, drezuru, osvědčuje se i v zápřeži. Klisny po lusitánském hřebci Rudolfovi se podílely na vzniku starokladrubského bělouše, jednoho z nejreprezentačnějších karosiérů renesanční a barokní Evropy. Pro zápasy s býky prodělávají koně velmi důkladný výcvik, který si nezadá s vojenským drilem.

MÉRENSKÝ KŮŇ

Tento malý koník pochází z východních Pyrenejí, z povodí řeky Ariége, která stéká od hranic Andorry k Toulouse. Jeho předkové žili patrně na vysokohorských pastvinách už v 1. století př. n. l., kdy se o nich zmínil Julius Caesar. Na stěnách jeskyní existují kresby staré 30 000 let, znázorňující podobné malé koně v zimní srsti, výrazným vousem a stojatou hřívou. Možná že krev těchto divokých příbuzných tarpana dodnes koluje v mérenském koníkovi, i když byl zušlechtěn orientální krví.

Mérenský pony je vysoký 135 až 155 cm, dnešním trendem jsou spíše vyšší koně. Má velkou, dost dlouhou hlavu s rovným profilem a s malými, velmi chlupatými boltci. V zimě mívá na dolní čelisti vous. Hříva a a ohon jsou velmi bohaté, zvlněné, na spěnkách je krátký rous. Široká, dost plochá kopyta mají velmi tvrdou rohovinu. Dlouhý hřbet prozrazuje typického soumara. Lopatka je strmá, kohoutek plochý, zadní nohy mívají sblížená hlezna. Je to však koník svalnatý, velmi silný, otužilý a vytrvalý. Řízený chov existuje teprve od r. 1947. Chová e většinou polodivoce na pastvinách, a proto je velmi skromný, odolný proti chladu i chorobám a mimořádně houževnatý. V horském terénu se pohybuje s neuvěřitelnou jistotou. Po tisíciletí sloužil jakou soumar, protože jiná doprava není na horských stezkách možná. Pro svou vytrvalost a orientační smysl se stal pomocníkem pašeráků. Proto měla přednost černá barva, a ta je také dodnes jedině povolena. Dnes se tento pony uplatňuje v zemědělství, stroje se do hor nehodí. Mají velmio dobrou termoregulaci, takže poměrně lehce snášejí i letní horka v našich oblastech.

MORGAN

Zakladatelem tohoto čistě amerického plemene byl mimořádně výkonný tmavý hnědák záhadného původu, Justin Morgan. Narodil se mezi lety 1789-1793 ve West Springfield v Massachusetts a původně se jmenoval Figure. Byl to malý, jen 142 cm vysoký koník a hipologové dodnes diskutují o tom, zda mezi jeho předky patřili angličtí plnokrevníci, arabi, koně dánští, holandští, frísové nebo dokonce velšský kob. Ačkoli to byl pracovní kůň, používaný v zemědělství i v lese, nikdy nebyl v dostihu poražen ani pod sedlem ani v zápřeži. Uhynul r. 1821, ale zanechal po sobě početné, velmi vyrovnané potomstvo, které bylo zdokonaleno v hřebčíně v Burlingtonu. Morgani se podíleli na vzniku a zlepšení mnoha amerických plemen jezdeckých koní a klusáků.           

Dnešní morgan měří v průměru 155 cm a váží asi 525 kg. Má kvalitní nohy, krátké holeně měří v obvodu více než 20 cm. Kostra je robustní, hlava středně velká s profilem rovným nebo jemně prohnutým, klabonos je nežádoucí. Žuchvy jsou dost masivní, oči a nozdry velké, hrotité uši postavené daleko od sebe. Hříva a ohon jsou jemné, bohaté, hedvábné a nesmějí se krátit. Svalnatý krk má výrazný hřeben, kohoutek jen o málo vyšší než kříž. Velmi dobré nohy mají silné spěnky a dobře tvarovaná kopyta s hladkou a pevnou rohovinou. Zadní nohy jsou zvlášť dlouhé. Chody jsou pružné. Je to všestranný kůň, vhodný k soutěžím i k drezuře, protože je inteligentní, učenlivý a soutěživý, osvědčuje se i v lehčí práci a je znamenitý pod sedlem. Díky své vytrvalosti se hodí i k distančním jízdám, turistickému využití a k rekreačnímu ježdění.

MUSTANG

Původ zdivočelého amerického koně je velmi složitý. Základem byli španělští koně, jako ušlechtilé typy andaluských a orientálních koní, tak i španělští poníci a jejich kříženci. Uprchlí nebo opuštění španělští koně vytvořili na pláních na jihozápadě USA obrovská stáda. S přibývajícími osadníky přicházeli i koně anglického, francozského a severského původu a v některých oblastech značně ovlivňovali ráz mustangů. Čistý španělský typ se pomalu vytrácel. Na počátku 20. století žilo v USA přes milion zdivočelých koní. Byli soustavně a surově vybíjeni. V 70. letech musely úřady přistoupit k jejich ochraně.

Mustang španělského typu je statný kůň, vysoký 135 až 152 cm. Mívá dlouhou, výraznou, někdy i těžkou hlavu, bohatou hřívu a ocas a nápadně pohyblivé uši. Kohoutek je málo výrazný, hřbet spíš rovný, ocas nízko nasazený. Kůň má silné svalstvo, pevné suché nohy a velmi odolná, tvrdá kopyta, nepotřebují podkovy. Zbarvení je neobyčejně proměnlivé, často s archaickými znaky, např. s úhořím pruhem, zebrování noh, zvlněnou hřívou nebo skvrnami. Typická je neobyčejná houževnatost, tvrdost a vytrvalost, obratnost při pohybu v nejtěžším terénu, skromnost a otužilost. Povahově jsou mustangové nevyrovnaní. Z některých vychovali indiáni koně neobyčejně ochotné, učenlivé a doslova přítulné, jiní jsou nezkrotní. Hřebci nazívaní bronco jsou nezdolní bojovníci a používajíse při rodeu. Mustang se stal předkem mnoha typů koní indiánských i amerických, hlavně honáckých plemen. Dnes se považuje za národní památku.

NEW FOREST PONY

Mezi koně tradičně chované ve volné přírodě se počítá i New Forest, obyvatel lesa, který byl prohlášen za chráněný porost už králem Knutem I. V roce 1016. Dnes tato krajina vůbec nepřipomíná prales, leží totiž blízko přístavu Southampton v jižní Anglii. New Forest pony má velmi smíšené předky, do starého stáda se dostali i velši, nejnověji i pólo-pony, a tyto příměsi dlouho nebyly evidovány.

Proto tento koník měří 120-145 cm, může mít libovolnou barvu, jen strakáči jsou nepřípustní, a nemá standard. Typ je velmi proměnlivý, důležité jsou jen vlastnosti jezdeckého ponyho - typicky dlouhý, plochý chod a silné nohy. Je to jezdecký pony, vhodný pro terénní jízdy. Lehčí typ, vysoký do 134 cm je vhodný pro děti, těžší typ měří do 145 cm.

NORIK

Patří k nejstarším evropským plemenům a někteří odborníci ho dokonce považují za přímého potomka původního západního divokého koně, který však není paleontologicky doložen. Jméno dostal podle římské provincie Noricum, která se rozkládala na území dnešního Rakouska, části Švýcarska a Bavorska. Norici byli od 16. do 19. století zušlechťování španělskými, neapolskými a belgickými hřebci. Plemeno norik bylo poprvé definováno r.1884 v Rakousku.

Moderní norik je těžký chladnokrevník určený k tahu. Podle standardu má být vysoký 157 až 162 cm, délka hřbetu je 165-175 cm. Má méně ušlechtilou hlavu s klabonosem a svalnatý rovný krk, u hřebců a valachů s výrazným tukovým hřebenem. Kohoutek je dost vysoký, prsa široká, hřbet měkčí, záď strmá a louplá. Kratší nohy jsou kostnaté a mají jen malé rousy. Zadní nohy mají často šavlovitý postoj. Zbarvení noriků je neobyčejně proměnlivé a neobvyklé, často byli žíhaní, nevybělující bělouši, červení i modří, skvrnití apod. V poslední době byli ovlivněni belgiky a clydesdaly a zušlechtěni kladrubskými koňmi, takže vznikl jihoněmecký chladnokrevník, převážně hnědák nebo ryzák. Původní typ se v mnohém setřel, zůstala jen bohatá hříva a dobře ožíněný ocas. Původní norik byl horský kůň těžšího rázu, otužilý, pohyblivý, skromný a nenáročný na krmení. Byl všestranný a zvlášť se osvědčoval v dálkové dopravě. Dodnes si uchoval větší vytrvalost a odolnost než belgický chladnokrevník, dobrou povahu a vytrvalost.

OLDENBURSKÝ KŮŇ

Staré těžké plemeno vzniklo v oblasti mezi ústím Labe a Vezery na základě fríských koní, zušlechtěných neapolskými, andaluskými, berberskými a yorkshirskými kočárovými koňmi. Již v 17. století se tamní kočároví koně vyváželi do celé Evropy. Během 19. století se do chovu zařadili i angličtí plnokrevníci, clevelandští hnědáci a normani. Tak vznikl kvalitní, vysoký tažný kůň, postupně se pak z karosiéra změnil v hospodářského koně. Plemenná kniha byla založena r. 1861 a v r. 1892 byli zavedeny zkoušky. Ve 30. letech 20. století se zvýšil příliv krve anglických plnokrevníků a anglonormanů a po válce už byl oldenburg jezdeckým koněm.

V kohoutku je vysoký 165-175 cm, ale může měřit až 180 cm. Obvod hrudi měří kolem 200 cm, holeň 23-25 cm a hmotnost dosahuje 700 kg. Hlava je dost těžká, někdy má náznak klabonosu a silnější žuchvy. Krk je dlouhý, vysoko nesený a velmi silný, držením stále ještě připomíná těžké karosiéry. Hruď je velmi hluboká a široká, kohoutek nevýrazný, hřbet dlouhý a silný, záď je mohutná a zadní nohy jsou mimořádně silné. Ocas je nasazen dosti vysoko, poměrně krátké nohy mají dobré klouby a bezvadná, přiměřeně velká kopyta. Pohyb oldenburského koně není příliš rychlý, ale je korektní, pružný, akce noh je vyšší. Je to vynikající skokan spolehlivé povahy. Osvědčil se především jako skvělý tahoun a všestranný hospodářský kůň. Díky prošlechtění v posledních 40 letech se z něj stal i špičkový jezdecký kůň, vhodný pro drezúru, skokové soutěže, školní, rekreační i honební ježdění. Je učenlivý a trpělivý. Je hojně rozšířen v celé Evropě i v Severní Americe. Nejoblíbenější zbarvení je nyní hnědé nebo vrané.

ORLOVSKÝ KLUSÁK

Orlovský klusák patří k nejslavnějším ruským plemenům. Jméno dostal podle hraběte Orlova, kterému patřil hřebčín v Chrenovém, kde byloplemeno vyšlechtěno. V 70. letech 18. století působil v tamním chovu bílý arabský hřebec Smetanka, který kryl holandské, dánské a meklenburské klisny. Jeho syn, Polkan I., měl od dánské klisny r. 1784 syna Barse I., zakladatele chovu klusáků. Ti pak byli zušlechtěni krví arabskou a anglickou a důsledným výběrem se ustálilo plemeno, které se osvědčilo zejména v tradičním ruském zápřahu - v trojce. Prostřední kůň, tzv. koreň, býval právě orlovský klusák. Klusácký sport se v Moskvě prosadil už v r. 1834 a vedl k dalšímu prošlechtění orlovských klusáků- Ti se donedávna chovali v 34 státních hřebčínech.

Orlovský klusák je v kohoutku vysoký 157 až 164 cm, obvod hrudi měří asi 180 cm, holeně mírně nad 20 cm. Hlava je středně velká, někdy s lehkým klabonosem, ale v zásadě orientálního typu, oči jsou velké, uši krátké. Vysoko nasazený krk je elegantní, "labutí", plec poněkud strmá, hřbet rovný a dlouhý s dobrým kohoutkem. Prostorná hruď má dobře klenutá žebra. Rámec je čtvercový, záď mohutná, zadní nohy jsou silné. Kopyta jsou plošší, ale kvalitní. Celkově je to mohutné, ale ne těžký kůň s vynikajícím klusem. Existuje několik typů, z nichž nejlepší je chrenovský. Je to ideální kůň do ruských podmínek, rychlý, vytrvalý a otužilý. Na dráze nedosahuje takové rychlosti jako specializovaní klusáci, ale v dopravě j nenahraditelný. Chodí dobře i pod sedlem jako všestranný sportovní kůň. Zvlášť příjemný je pro terénní vyjížďky.

PASO FINO

Plemeno je stejně jako peruánský paso španělského původu, ale značně ovlivněno arabem. Původně se chovalo v Karibské oblasti, hlavně na Portoriku, odkud se rozšířilo do Kolumbie, Ekvádoru a Peru a později i do USA.

Je to ušlechtilý, silný, ale velmi úhledný, asi 145 cm vysoký kůň. Malou hlavu se štičím profilem nese vysoko, má výrazné oči, špičaté vztyčené uši a vyniká souladnou stavbou. Má svalnatý trup s krátkým hřbetem a bezvadné suché nohy s krátkými holeněmi a velmi tvrdým kopytem. Povoleny jsou všechny barvy včetně strakáčů. Pas ofino má neobyčejně příjemnou povahu. Tento vynikající mimochodník se často předvádí na exhibicích, zvláště v USA. Prakticky se využívá jako skvělý jezdecký kůň k rekreačnímu ježdění a k turistice na koni.

PERCHERON

Jeho domov je ve vápencovém pohoří mezi Paříží a Le Mans, v kraji Perche. Nejstarším základem chovu byli koně normanští, brzy zušlechtěni arabskou krví. Využití arabských koní v chovu percheronů se datuje již od středověku, takže mnohé znaky se obdivuhodně upevnily.

Díky tomu je tento největší a nejtěžší kůň světa neobyčejně elegantní a úhledný, má vynikající chody, je aktivní, inteligentní a učenlivý, snadno ovladatelný. Proto také patří k nejoblíbenějším těžkým plemenům a chová se po celém světě. Zároveň se používá k zlepšení vlastností jiných chladnokrevníků. Největší z percheronů, Dr. Le Geer, měřil v kohoutku 213 cm a vážil 1372 kg. I průměrný kůň však měří nejméně 162 cm, hřebci bývají nejméně 170 cm vysocí. Mohutný svalnatý kůň s neobyčejně silnou louplou zádí a mocnými bedry nesou středně dlouhé, svalnaté nohy s bezvadnými klouby a se středně velkými, tvrdými kopyty. Rousy nemá. Dlouhý, pěkně klenutý krk má výrazný hřeben a zvlněnou, dosti hustou hřívu. Poměrně malá hlava je ušlechtilá, s širokým čelem, velkýma, poněkud vystouplýma očima a jemnýma, dlouhýma ušima. Profil je rovný, nozdry široké, rozevřené, nos plochý. Plec je dosti strmá, hrudník hluboký, hřeb krátký a ocas poměrně vysoko nasazený. Nejoblíbenější jsou bělouši, zejména jablečňáci, a také vraníci. Podle francouzského standardu jsou však povoleni i hnědáci, ryzáci nebo koně se smíšenou srstí. Percheron je neobyčejně silný tažný kůň, schopný zvládat největší náklady. Díky své inteligenci se hodí pro každou práci. Své výborné chody přenáší na potomstvo, Takže křížen s plnokrevníky dává vynikající jezdecké koně do těžkého terénu. Uplatní se i při reprezentaci.

PERUÁNSKÝ PASO

Jeho původ e odvozuje přímo od koní, které do Peru dovezl r. 1532 španělský conquistador Francisco Pizzaro. Cestovní koně španělského původu se vyznačovali mimochodem a tento krok spolu s vysokou akcí noh se u tohoto plemene v Americe dochoval dodnes, ač v Evropě zanikl. Paso je mnohem ušlechtilejší než ostatní kreolští koníci, má asi 75% berberské a 25% andaluské krve. Přesto se v odlišných podmínkách značně změnil, takže představuje skutečně svébytné plemeno. Na rozdíl od ostatních kreolských koní, kteří se nezřídka chovají polodivoce, je chov pasa přísně výběrový.

Paso je v kohoutku 142 - 155 cm vysoký a má poměrně krátké, silné a bezvadné nohy s výjimečně dobrými spěnkami. Hluboký tru je svalnatý, hrudník velmi prostorný, plec neobyčejně silná, záď kulatá, výborně osvalená; hlezenní kloub je dlouhý a dokonale stavěný, Klouby jsou velmi pružné a kopyta tvrdá. Jemná hříva a ohon jsou dosti bohaté a často zvlněné, srsti ryzáci. Nejdůležitějším znakem plemene je zvláštní druh jinochodu, zvaný paso. Přední nohy "plavou", tj. mírně rozmetají, silné zadní nohy dělají díky mocnému odrazu velmi dlouhé kroky. Jízda na mimochodníkovi je neobyčejně plynulá a příjemná. Rozlišuje se paso corto (pomalý cestovní chod), paso largo (rychlý, prodloužený) a reprezentační pas ofino. Paso je jezdecký kůň mimořádných kvalit. Nerad cválá, ale svým mimochodem rychle urazí velké vzdálenosti. Je neobyčejně vytrvalý a jezdec se na něm vůbec neunaví. Je také inteligentní a snadno ovladatelný.

PINTO

Jako většina plemen s nejednotně zbarvenou srstí je i pinto, anglicky Paint horse, česky strakáč, potomek španělských koní. V 16. století se jeho předkové dostali do Severní i Jižní Ameriky a tam se v různých oblastech rozvíjeli rozdílnými směry. Strakáč se ovšem vyskytuje i v jiných světadílech, ale právě jen v Americe se pintové, koně rozmanitého původu i typu, které spojuje jen zbarvení, stali uznávaným plemenem. Dokázala to americká organizace Pinto Horse, založená r. 1956, a trvalo jí to jen sedm let. Konkurenční organizace Paint Horse Association má sídlo v Texasu. Nejzanícenějšími chovateli strakáčů byli od počátku indiáni.

Pinto může mít libovolnou výšku, může být lehký, elegantní, ale i těžší, svalnatý, aby obstál terénu. Jeho hlava se může podobat hlavě plnokrevníka, araba nebo poníka, stále je to pinto. Důraz se klade na dokonalé nohy, bezvadné chody, zvláště mimochod, na řídký ohon a hřívu a na celkovou souladnost. Pinto Horse Association uznává čtyři typy - dobytkářského pinta, huntera, pinta pro rekreační jízdu a jezdeckého pinta pro soutěže či dostihy. Největší z nich je hunter (lovecký kůň). Nejdůležitějším znakem pinta je zbarvení, a to nejen srsti. Pinto může mít i každé oko jiné barvy a také kopyta rozdílných barev. I povaha může být velmi různá. Indiáni dávali pintům přednost z praktických důvodů, nebyli v krajině tak nápadní jako jednobarevní koně. Dnes je to kůň reprezentační, i když se využívá také k práci. Žádaný je pro westernové a rekreační ježdění.

POTTOK

Potomek původních keltských koníků se chová polodivoce v hornatých částech Baskicka, na pomezí Francie a Španělska. Původně to byl neušlechtilý, ale velmi vytrvalý a všestranně použitelný poník. V posledním století se křížil s araby a velšskými pony typu B, takže vzniklo víc typů. Původní pottok je už vzácný.

Podobá se poněkud lehčímu shetlandovi, je 112 až 132 cm vysoký, má bohatou hřívu a ohon, ale hladkou srst a na nohách jen malý, chudý rous. Zbarvení je černé nebo hnědé, někdy strakaté (piebald). Větším typem je double, měřící 124 až 144 cm, vhodný k jízdě. Původní pottok sloužil hlavně jako jízdní kůň do horských terénů.

SHETLANDSKÝ PONY

Považuje se za potomka tundrovitých severských koní, kteří na počátku holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před 3000 lety dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě; jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století př. n. l. Odtud se později rozšířil do celého světa.

Shetlandský pony měří v kohoutku 81 až 102 cm. Nepříliš ušlechtilá hlava má zpravidla rovný profil, krátký krk je vysoko nasazený, svalnatý, u hřebců zdobený silným tukovým hřebenem. I hřbet je krátký, bedra jsou velmi svalnatá, ocas nízko nasazený. Krátké nohy jsou silné, obvod předních holení bývá 17 až 18 cm. Hluboká a široká hruď má nápadně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší. Je mohutný, kostnatý, velmi zdravý a vytrvalý; k poměru ke svým rozměrům patří k nejsilnějším koním. Má velmi hustou hřívu a ocas, mohutnou kštici a srst v létě hladkou a tvrdou, v zimě dlouhou, s hustou podsadou. Bývá nejčastěji černý nebo černobíle či hnědobíle strakatý, ale běžní jsou i hnědáci a ryzáci. Je dlouhověký, plodný a velmi skromný. Jeho malé rozměry umožnily využití všude tam, kde velcí koně neobstáli - v dolech, na vinicích apod. Je bystrý, výkonný, i když poněkud hůře ovladatelný. Sloužil jako soumar, nosič i jízdní kůň a osvědčil se i v tahu. Je cirkusovou hvězdou a oblíbeným jezdeckým koněm pro děti.

SHIRSKÝ KŮŇ

Spolu s francouzským peršeronem je to největší a nejtěžší plemeno koně. Považuje se za potomka středověkého válečného koně tzv. Great Horse; v rodokmenu má rovněž těžké vlámské koně a černé frísy. Zakladatelem chovu byl hřebec Packington Blind Horse, a to v letech 1755 až 1770. Plemenná kniha byla založena až v r. 1878. Jméno shire dostal kůň ještě později, až v r. 1884. Je odvozeno od názvu hrabství (shire), choval se totiž v Lincolnu, Leicestru, Staffordu a v Derby, hrabstvích ve střední Anglii.

Shire je vysoký 162 až 172 cm a může vážit až 1020 až 1220 kg. Je mohutně stavěný, obvod jeho holení je 28 až 30 cm, obvod hrudníku může dosáhnout až 240 cm. Přiměřeně velká hlava má mírný klabonos, široké čelo, velké oči a malé pohyblivé uši. Krk je poměrně dlouhý, pěkně klenutý, s mohutným hřebenem, zvláště u hřebců. Široká plec je šikmá, hřbet svalnatý, záď silná. Také nohy jsou velmi pevné, s dobrými klouby. Kopyta jsou velká, plochá, ale pevná, hedvábné rousy na nohách jsou neobyčejně bohaté, dlouhé, většinou bílé. Vyžadují pečlivou údržbu. Tradičně nejoblíbenější jsou vraníci, hojní hnědáci, bělouši jsou vzácní. Vždy se vyžadují bílé znaky na dolní polovině nohou a na hlavě. Shire je vynikající tahoun, sám lehce utáhne pět tun; pár shirů na výstavě Wembley málem ztrhal dynamometr. Výšku a kvalitu chodů moderních shirských koní ovlivnili plnokrevníci, proto je toto plemeno považováno za reprezentační. Díky shirům je rozvoz piva senzací. V běžné dopravě a v zemědělství se používají zřídka. V kontinentální Evropě jsou vzácní.

STAROKLADRUBSKÝ KŮŇ

Nejstarší plemeno vyšlechtěné v Čechách vzniklo v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Hřebčín založil roku 1579 Rudolf II. Základem chovu se staly domácí klisny, kryté dovezenými hřebci španělského a neapolského původu. Na počátku se chovali koně různých barev, dokonce i izabely, myšáci a hnědáci. Brzy se však ustálily dvě barvy, dnes jedině přípustné, bílá a černá. Nejstarší chovatelské záznamy se ztratily při požáru hřebčína, proto se za oficiálního zakladatele chovu bílých kladrubáků považuje hřebec Generale, narozený r. 1787 v Kopčanech.
Kladrubák patří k nejtěžším teplokrevníkům. Je blízký lipicánům, s nimiž měl společné předky, ale je mohutnější. V kohoutku měří 175-180 cm, hruď má v obvodu asi 250 cm, holeň 22-23 cm. Hmotnost přesahuje 700 kg. Těžká hlava má typický klabonos, oči jsou velké a výrazné. Na mohutném trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná nebo mírně skloněná. Silné nohy mají krátké, někdy strmější spěnky a dobře tvarovaná kopyta. Kladrubák vyniká vznosným, dost vysokým reprezentačním chodem. Je to odolný, dlouhověký a plodný kůň s učenlivou povahou. Dospívá později, ale je výkonný, vytrvalý a pracuje až do stáří. Cílem chovu bylo získat pro císařský dvůr těžké kočárové koně. Ochotně pracuje i v těžším tahu, hodí se k jízdě, osvědčil se v armádě jako kyrysnický kůň. Dnes je prohlášen za národní kulturní památku.

Něco málo o starokladrubském vraníkovi:
Kladrubský vraník vznikl současně s běloušem, zdědil však víc vlastností po neapolských předcích, takže se jeví méně ušlechtilý. Vraníci měli dvě linie, Sacramoso a Napoleone. Zakladatel Sacramoso se narodil r. 1799, Napoleone r. 1845. Kladrubský vraník málem vyhynul, zbytky přežily 2. světovou válku v Průhonicích u prahy. po válce bylo plemeno zrekonstruováno ve Slatiňanech. Kladrubští vraníci jsou méně robustní a majíještě výraznější klabonos. Jejich dokonale černá srst má vysoký lesk, žádné bílé znaky nejsou přípustné. Chody jsou méně okázalé než u běloušů, nižší. Původně kladrubští vraníci sloužili jako karosiéři pro vysoké duchovenstvo. Jsou však všestranní, vhodní i pod sedlo.

TRAKÉNSKÝ KŮŇ

V oblasti polských Mazur, Litvy, Lotyšska a Estonska žil původní, polskému konikovi blízký hnědák-schweikenský pony. Stal se předkem žmunského koně, plemen baltických i finských a kromě toho také teplokrevného koně trakénského. V roce 1732 založil pruský král Friedrich Wilhelm I.hřebčín v Trakénách nedaleko Královce (Kaliningrad), dnes na území Ruska. Základem chovu se stal zušlechtěný schweikenský pony, nazývaný také koněm mazurským. Místní klisny pak kryli dovezení arabští hřebci a plnokrevníci. V krátké době dodával hřebčín chovné hřebce pro celé Prusko a kočárové koně pro místní potřebu. koncem 18. století začal hřebčín dodávat koně pruské armádě. výborně se osvědčili, udrželi si pověst nejlepších vojenských koní až do 2. světové války. Plemeno prodělalo značné změny. Do 1. světové války to byli především koně jezdečtí, potom byl omezen příliv plnokrevníků a trakén se stal všestranně využitelným koněm. V roce 1943 byla část stáda evakuována do tehdejší západní části Německa a tam chov pokračoval. Část trakénů se dostala i do Čech, zbytek byl chován v někdejší NDR a v Polsku.

Moderní trakénský kůň je 162 až 165 cm vysoký, u nás 167 až 172 cm. Obvod hrudi nemá přesáhnout 200 cm, holeň naopak nemá mít menší obvod než 20 cm. Hmotnost je 550 až 600 kg. Hlava je ovlivněna plnokrevníkem, ale je kratší, elegantní krk je dlouhý, stavba těla vyvážená, harmonická, dost robustní. Nohy jsou velmi kvalitní, chody vynikající a povaha dobrá. Povoleny jsou všechny čisté barvy. Je to ochotný a odolný kůň, vhodný pro všechny jezdecké sporty.